July 2016

XI. VII.

11. july 2016 at 18:18 | forever.teenager.xx |  problémky sotva dospělý holky.
všichni žijeme s démony v sobě. někdy démona v sobě ovládáme. a jindy ovládají oni nás. a vždycky mají hlad. živí se chtíčem, touhou a zatímco my dřímáme, démon nikdy nespí. pokouší nás, abysme překročili každou svou hranici a zároveň nás pronásleduje. pronásleduje nás, způsobuje, že nedokážeme rozeznat přátele od nepřítele. ale jakmile udělá z našich milovaných nepřátele, pak už nás démon celé pohltil.

znáte taky ten pocit, kdy jste na pokraji svých sil a cítíte se prázdní? nebo spíš až přetíkáte ze všech těch emocí, které jsou k nevydržení? trápení, výčitky, zlost, vztek, omílání minulosti, ztráty, zoufalství, prázdnota, sebelítost..
jsem tak psychicky unavená. a vlastně i fyzicky. kolikrát nejsem schopná udržet ani hrnek čaje bez toho, abych si druhou rukou nemusela přidržet tu první, která se mi klepe jako feťákovi na odvykačce, a já ten čaj všude vylejvám, jako bych si dělala cestičku.
už několikrát se mi stalo, že jsem na někoho (samozřejmě je v tom namočenej chlap, protože za vším hledej chlapa) vyštěkla, ať už drží tu svojí nevymáchanou klapačku a přestane se o cokoliv snažit, protože já s kurevníkama nespim i když mi samozřejmě, jako každý holce, dělá dobře, že se snaží mi nadbíhat a kadejaký sladký blbosti, nebo se fakt neznám. ty vole. to nejsem já. já nejsem ta, která si dokáže dupnout, když se jí něco nelíbí. trochu paradox, když jsem ve znamení lva, ale tak, whatever.
někdy bych chtěla jen tak usnout, třeba na čtyři dny a po probuzení by bylo všechno skvělý. hh, asi ne. asi něco dělám špatně. ale to je jedno, protože se to pokaždý sesype, ať tomu pomůžu já nebo jen přihlížím, jako bych snad čekala, že by to mohlo dopadnout pozitivně.

něčí ztrátu si v sobě nosíme, připomíná nám, jak snadno je nám možné ublížit. ta díra, která nám zůstane po někom, jehož existence se rozplynula.. říká se, že čas shojí všechny rány. ale čím větší ztráta, tím hlubší říznutí a tím těžší je celý proces toho, jak se znovu zacelit. bolest možná opadne, ale jizvy slouží jako připomínka utrpení a raněný je o to odhodlanější se už nikdy nenechat ranit. s plynoucím časem se necháme rozptýlit, vybijeme svou frustraci, reagujeme agresivně, poddáme se vzteku. celou tu dobu střádáme plány a čekáme, až budeme silnější. a než si to uvědomíme, uběhne spousta času. jsme vyléčení a jsme připraveni znovu začít.. ?! jenže čas je jen velmi relativní pojem a lidský výmysl.

"dva večery sepisuju dlouho stížnost na život, chci zrušit svoji existenci, bylo toho víc než dost" :)))

- forever.teenager.xx

IX. VII.

9. july 2016 at 12:00 | forever.teenager.xx |  problémky sotva dospělý holky.
miluju falešný lidi. ne, vážně. takovou dobu si hrála na kamarádku. jak někdo vůbec dokáže lhát člověku přímo do očí? kde se v lidech bere tolik přetvářky, falešnosti, zákeřnosti? má svůj život ve skutečnosti tak nezáživný a nudný, že musí na okolo předvádět takové divadlo? asi jo, když věčně jenom vysedává po hospodách nebo vyšukává, kde se dá a s kýmkoliv.
..všichni to věděli, jak mi lže a nikdo mi nic neřekl, až jsem se to musela dozvědět takovým způsobem? takže vlastně mi lhali úplně všichni. jako by snad upřímnost byl trestnej čin.

ale co jsem si vlastně myslela.. vždyť někdo, kdo o sobě řekne "já dokážu být kamarádka na sto procent".. to by snad mohli říct ostatní a ne ta dotyčná sama o sobě. už to mi mohlo být přinejmenším podezřelý.

fakt ji nemůžu vystát. ten její trapný falešný smích, co zní jako když koza chčije na plech, mi ničí život dennodenně více než osm hodin v tahu. je vůbec možný, aby byla slyšet přes celou halu? já jsem úplně na kraji a ona úplně vzadu a stejně ty její výtlemy nemůžu přeslechnout. tak se mi zprotivila, zhnusila. ty její pohledy, co na mě hází. pozdraví jen tak na půl huby, abych si nestěžovala prej. já že si stěžuju, že mě nezdraví?! no promiň, ale odpovědět na pozdrav je při nejmenším základ slušného vychování. jo pardon, štětky nemají vychování. a když jsme u toho, já že balim jejího kluka? jejího kluka? to, že si to s ním rozdává dvakrát denně ještě neznamená, že to je její kluk, to za prvé. za druhé, ty vole. je vdaná, tak kde to jsme?! navíc my jsme si to s ním vyjasnili už dávno dávno, je jako můj starší brácha. samozřejmě, že se navzájem provokujeme a děláme si naschvály, ale všechno v jistých mezích. omg pochop.
neexistuje žádné slovní vyjádření toho, jak moc ji nesnáším.. ale pokud bych to měla říct slušně, tak asi že bez vlasů by vypadala líp! falešná jako najky z ebay.


někdy často si říkám, jestli je špatně něco se mnou nebo jenom jestli jsou ostatní tak zkažení. vždyť co mají z toho, že jsou tak zákeřní, nepřejícní, závistiví?

- forever.teenager.xx

IV. VII.

4. july 2016 at 20:20 | forever.teenager.xx |  problémky sotva dospělý holky.
v poslední době ten život nestojí za nic. já nejsem moc negativní, to svět, okolnosti a vlastně všechno, co se děje kolem mě, mě dělá negativní. a přitom se toho zas až tak moc nezměnilo. pořád jsem to já, to nemehlo, ta nesebevědomá holka s hnusnou pletí a postavou. (jak povrchní pohled na věc, ale bohužel.)

necítím ani smutek, ani radost, necítím se ublížená, nešťastná, utrápená, prostě nic. necítím ani bolest. jediné, co s jistotou dokážu a dovolím si říct, je to, že se cítím osaměle. ne sama, jen osaměle. ten pocit prázdnoty je o tolik silnější. a s každým dnem se to prohlubuje.

je to jako, když do vás někdo střelí dvacet šípů a vy to přežijete, ale ten jednadvacátý vás zabije. je to jako, když kočka chce spáchat sebevraždu a pes, který má stejného páníčka jí řekne: "a víš, že budeš muset skočit devětkrát?!"

koho z těch lidí to ale doopravdy zajímá?! koho z nich zajímá, jak mi je, jak se cítím? stejně chtějí jenom vědět, jestli na tom jsem hůř než oni.. a ve skutečnosti to k ničemu jinému vědět nechtějí, nepotřebují. a je vůbec v dnešní době nějaká, i kdyby jen minimální, šance někomu věřit? myslím tím úplně. někdo, komu můžete vyklopit úplně všechno, všechny svoje problémy a všechno co vás trápí a on i přesto, že tohle všechno o vás bude vědět, vás bude mít rád, bude vám naslouchat a chápat vás. pravdou je, že jsem se naučila lidem nevěřit a může za to hlavně střední škola. nedůvěřuju, odsekávám, odmítavě na ně pohlížím. jenže já už nechci lidem vyprávět co mi je, jen proto, aby mi na konci řekli: "to bude v pohodě." nebo "to mě mrzí.". a vlastně.. i kdyby to vážně, vážně někoho zajímalo.. nevím, jestli jsem schopná jim to vysvětlovat.. když ani já sama nevím, jestli na to existují ta správná slova, která by vystihovala ty pocity zevnitř.

poznámka pro sebe do budoucna, jak nebýt debilní kráva:
1. nebuď debilní kráva.
2. nevěř každýmu hezkýmu klukovi s hezkýma očima a hezkým úsměvem, protože to bývají zjevně ti největší sráčové pod sluncem.
3. už vůbec nevěř něčemu jako "jsi moje jediná" nebo "mám jen tebe", když ve skutečnosti píchá dvě ženský najednou a teď se snaží dostat i tebe. to mi připomíná něco z tumblru.. "i like you. but i texting with other 3 girls. but i like you, trust me."
4. čím víc se budeš snažit dělat, že tě nezajímá, tím víc on za tebou poleze (a vzhledem k tomu, že spolu trávíte nuceně 8 hodin 6 dní v týdnu..) a bude se z tebe dostat, co ti je, proč jsi na něj taková, proč mu nevracíš jeho úsměvy a podobný sladký blbosti.
5. snaž se chovat co možná nejméně trapně, když mu musíš popřát k narozeninám, protože by bylo divný mu nepopřát k narozeninám, když to všichni ostatní berou jako samozřejmost a hotovou věc. a ty jsi tam nová, takže samozřejmě chceš zapůsobit tím nejlepším dojmem na ty další lidi.
6. všeobecně se snaž chovat co nejméně trapně.
7. radši buď na holky.
8. nnn, buď radši single až do smrti okk? :)))

- forever.teenager.xx